14.jpg
1.jpeg
31.jpg
51.jpg
49.jpg
45.jpg

Barbora - bojovník

Barbora.jpg
POPIS:

Třicetiletá Barbora je mladá žena, vysoká skoro 180 cm. její postava není ani hubená, ale ani tlustá. Je jak se říká ztepilá, pěkně osvalená, nikde ani trochu tuku. Ovšem nic to neubírá na její ženské kráse. Její oválný obličej vypadá přísně, k čemuž přispívá pronikavý pohled jejich očí. Jsou zvláštní, jedno je modré a druhé zelené. Avšak málokdo měl tu možnost podívat se do nich zblízka. Její smyslné, plné rty bývají často semknuté do přísné linky.

Má přírodně vlnité, kaštanově hnědé vlasy s několika pramínky měděného odstínu. Oblečena bývá různě. Většinou má na sobě spodní hnědé šaty, které zakrývají pouze hrudník a sahají asi do půlky stehen. Na nich nosí lehounké platové brnění, které si nechala kdysi dávno zhotovit na míru. Je to vlastně korzet, spojený s chrániči rukou a nohou. Vzadu je připevněn plášť, který sahá těsně pod kolena. Na nohou má vysoké, hnědé kozačky, téměř ke kolenům.

V chladných dnech, obléká místo spodních šatů, kamaše a teplou halenu s dlouhými rukávy. při boji používá hnědé kožené rukavice, aby si chránila ruce. Šperky nenosí žádné, pouze ve výjimečných a slavnostních chvílích vyndá malý váček, kde má uložen prsten, řetízek a náušnice.

Dříve bojovala s kordem, který doposud vlastní, ale postupem času se naučila k boji používat lehký meč, který je také dělaný na zakázku a má oboustranné ostří. K němu do sady patří ještě delší dýka.
ŽIVOTOPIS: Barbora trávila své dětství u babičky, jen čas od času se tam objevila krásná žena, její matka. Vždy se tiše usmívala, hladila ji po vláskách a přitom ji tekly slzy. Až jednoho dne, když slavila svoje desáté narozeniny jí babička řekla, že maminka si pro ni přijede. Nastalo pak slzavé loučení. Barborka, jak jí říkávala jen babička, se nemohla od staré ženy odtrhnout. Naříkala pak celou cestu a nebyla k utišení. Po třech dnech dorazily k vojenskému ležení.

Jízda na koni v matčině náručí Barborku unavila a přemohl ji spánek. Neviděla proto, jak se nad její postelí sklonil jakýsi vousatý voják. Chvilku ji zjihle pozoroval a pak jí položil vedle ruky malý váček. Když se vzbudila, zjistila, že jej svírá ve své ruce. Zvědavě se do něj podívala a vykulila svoje duhové oči. Matka jí pak vysvětlila, že jí to přinesl její otec a hned jí také řekla, že se už ho nikdy neuvidí.

Jak moc se mýlila zjistila Barča, jak jí říkali tady v táboře, až když se z jedné bitvy matka nevrátila. Řekli jí, že se snažila ošetřit raněného vojáka a sama byla zabita. A tak zůstala sama. Několik dní ani nevyšla z jejich stanu, ale pak ji hlad vyhnal. Neměla nic, jen pár drobných mincí a proto musela brzo začít žebrat. Všimnul si ji jeden voják a řekl jí, aby s ním šla k němu. Neměl stan, ale malý domek. Jen kuchyň a pokoj a potřeboval někoho, kdo by mu uklidil a uvařil. Bylo jí už dvanáct a vařit i uklízet uměla. Byla ráda, že už není sama a k někomu patří. Mělo to i další výhody. Mohla se učit ve škole pro vojenské děti. Moc se toho neučili, ale číst, psát a počítat se naučila.

V patnácti už se naučila i jezdit na koni a zacházet s kordem. Strýček, jak říkala vojákovi ji učil jak šermovat a taky, jak se s dýkou přikrást tiše a nepozorovaně zezadu k nepříteli a podříznout mu hrdlo. Od sedmnáctého věku se Bára, stala legionářkou. Vydávala se do bitev jako každý jiný voják. Pak strýček zemřel a ona se z papírů dozvěděla, že to byl její otec. Zůstala opět sama, jenže teď jí už nebylo dvanáct, ale skoro dvacet.

Zanedlouho si vzala poručíka a ve dvaadvaceti se jim narodil syn. Jenomže jak už to tak bývá, nemoc si nevybírá a tak malý Simon zemřel na černý kašel. Poručík se jednoho krásného dne prostě vypařil a tak zůstala Bára opět sama. Tentokrát její srdce ztvrdlo snad na kámen. Odešla od legionářů a potácela se od města k městu, od vesnice k vesnici. Lidé se jí raději vyhnuli, protože vypadala jako šílená, vlasy kolem ní divoce vlály ve větru, oblečení už bylo tak chatrné, že jí tak tak zakrývalo. Jen svůj kord měla vždy připravený k boji.

Moc si z toho období nepamatovala, jen pár útržků z té doby se jí vrylo do paměti. Na malou Helen, kterou málem rozsápali vlci a ona ji zachránila. Její rodiče jí nabízeli, aby u nich zůstala... v noci utekla oknem. Nebo na Luciana, který málem zemřel, protože proti němu bojovala celá tlupa. Pomohla mu a nic nedbala na to, že málem sama umřela. Staral se o ni, vyléčil ji a viděla na něm, že jí miluje, ale když řekla, že odejde, nezastavil ji. Takových útržků bylo víc, ale ona se snažila na ně zapomenout. Jen v bezesných nocích...

Po nějaké době ji v lese, nedaleko kláštera našli mniši, kteří se vraceli z cest zpět do kláštera. Naložili ji na vůz a předali ji polomrtvou a vyhladovělou, abatyši. Skoro tři léta setrvávala Barbora v ženském klášteře, který zahradami sousedil s mužským klášterem. Jednoho dne si ji abatyše zavolala a přeložila ji návrh. Už nejméně rok ji sleduje, jak se tajně na zahradě procvičuje s kordem. A tak, pokud by chtěla, mohla by jet s několika mladými paladiny, z vedlejšího kláštera. Přijeli si pro ně z řádu, ke kterému patří. Abatyše už se předběžně ptala a paladinka, která vede celou tu malou výpravu souhlasila.

Barbora dostala celé dopoledne na rozmyšlení. Hned po obědě zašla do kaple, kde ji, pohrouženou do modliteb, zastihla abatyše. Odešly společně do kanceláře, kde už čekala paladinka Johana. Abatyše Barboře na rozloučenou věnovala krásný stříbrný přívěšek s madonou a váček s třista zlatými. A tak se Barbora dostala do řádu, kde se vycvičila v boji s mečem, který si nechala u kováře udělat přesně pro své potřeby. Byl odlehčený a měl oboustranné ostří.
58.jpg
95.jpg
120.jpg
80.jpg
31.jpg
53.jpg
32.jpg
9.jpg
76.jpg
84.jpg
60.jpg
8.jpg
5.jpg
33.jpg
3.jpeg
1.jpg
14.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one