Gerda - bojovník
POPIS:
Štíhlá postava Gerdy je vysoká 170 cm. Ostře řezané rysy zjemňují krásně vykrojené rty, mandlově hnědé oči a důlky ve tvářích. Taková přírodní kráska, se záplavou dlouhých vlasů, většinou staženými na temeni.
Gerda už dávno není žádná jemná květinka, ale tvrdá bojovnice. Život ji naučil a doba, doba je opravdu zlá. Proto ani nenosí žádné šatičky nebo sukýnky a volánky. Obléká se do kalhot a halen, přes které navléká odlehčené kožené brnění, složené ze dvou částí. Vrchní korzetové části a spodní, kalhotové části, sahající těsně nad kolena.
V cestovním vaku má náhradní oblečení, velký měch na vodu, půlku chleba a kousek uzeného masa, dvě jablíčka. Taky je tam uložený plášť a rukavice. U pasu je připevněna dýka a meč.
Štíhlá postava Gerdy je vysoká 170 cm. Ostře řezané rysy zjemňují krásně vykrojené rty, mandlově hnědé oči a důlky ve tvářích. Taková přírodní kráska, se záplavou dlouhých vlasů, většinou staženými na temeni.
Gerda už dávno není žádná jemná květinka, ale tvrdá bojovnice. Život ji naučil a doba, doba je opravdu zlá. Proto ani nenosí žádné šatičky nebo sukýnky a volánky. Obléká se do kalhot a halen, přes které navléká odlehčené kožené brnění, složené ze dvou částí. Vrchní korzetové části a spodní, kalhotové části, sahající těsně nad kolena.
V cestovním vaku má náhradní oblečení, velký měch na vodu, půlku chleba a kousek uzeného masa, dvě jablíčka. Taky je tam uložený plášť a rukavice. U pasu je připevněna dýka a meč.
ŽIVOTOPIS: Malá Gerda přišla na svět po velmi komplikovaném porodu. Maminku nikdy nepoznala, vychovávala jí babička. Otec i oba bratři se starali o obživu a obranu celé jejich komunity. Babička jí sebou brala na svoje vycházky do lesa, kde jí učila rozeznávat nejrůznější bylinky a rostlinky, porozumět přírodě, chránit jí a taky se jí nechat ochraňovat, když je třeba.
Jak Gerda rostla uvědomovala si, že otec i bratři jakoby se jí vyhýbali, skoro na ní nemluvili, nikam ji sebou nebrali. Dokonce se jí zdálo, že ji nemají rádi a o to víc přilnula k babičce. Spolu s ní se starala o domácnost a naučila se vařit chutná jídla. Babička léčila všechny, kdo za ní přišli a Gerda se od ní leccos o léčení i bylinkách naučila.
Když jí bylo jedenáct let, babička náhle zemřela. Gerda plakala a nebyla k utišení, nikdo netušil, že to je pláč strachu. Ano, měla strach z toho, že ji už nikdo na světě nemá rád. Po obřadu, vysadil otec Gerdu na koně, vyskočil za ni a odjížděli pryč od domu. Na jedné pasece zastavili a seskočili. Otec jí zavedl ke stromu, kde se oba posadili a on začal vyprávět. Mluvil o její matce, tak vroucně, že Gerdě tekly opět slzy. Vyprávěl o překrásné ženě, která byla nejen nejkrásnější, ale i moudrá, jemná a milující. Pak ji vysvětlil, že zkraje se Gerdě vyhýbal, protože se malého miminka bál. Po maminčině smrti se se obrátí na babičku, aby malé Gerdě nějak neublížili. Všichni tři se domluvili, že ji budou chránit svými životy.
Gerda se překvapeně na otce podívala, nikdy by tomu nevěřila, jak vlídně a s láskou s ní mluvil. Padla mu do náručí. Večer se vrátili domů, kde bylo uklizeno a dokonce i navařeno. Bratři ji posadili ke stolu a chovali se k ní jako k nějaké bohyni. Ten den byl pro Gerdu jedním z nejsmutnějších a zároveň i nejkrásnějších. Konečně se cítila jako člen rodiny, i ve svých jedenácti letech ucítila lásku k otci i bratrům. Jan byl starší o pět a Jiřík o sedm let, už dávno uměli lovit, stopovat a taky válčit.
Ten večer se domluvili,že začnou Gerdu učit, protože doba je zlá a i žena se musí umět bránit nebo si ulovit zvíře na obživu. Byla velmi učenlivá, dokonce se brzo naučila i výborně jezdit na koni, šplhat se do koruny stromů nebo běhat lesem tiše, že ji nebylo téměř slyšet. Jak rostla, rozvíjela se do krásy jako růže a už v patnácti letech bylo zřejmé, že je podobná svojí matce.
Tatínek jí dal krásný zlatý prsten se smaragdovým kamenem a dlouhou dýku, s tepanou rukojetí, na jejímž konci byl zasazen stejně krásný smaragd, bylo to její dědictví po mamince. Pak jí do ruky vložil dlouhý, zdobený meč a malou kuši, která se dala připnout na předloktí a schovat pod rukávem, to byl dar od otce.
Od té doby uplynulo již sedm let. Gerda se zdokonalila v boji i ve střelbě z kuše. Když bylo potřeba, uměla léčit svoje spolubojovníky a chránit je. Uměla si ale uvařit i jedy, do kterých namáčela svoje šipky. Byla oblíbená nejen pro svojí krásu, ale i pro její povahu, se kterou se vždy snažila pomáhat. Dovedla však být i tvrdým protivníkem svému soupeři.
Jak Gerda rostla uvědomovala si, že otec i bratři jakoby se jí vyhýbali, skoro na ní nemluvili, nikam ji sebou nebrali. Dokonce se jí zdálo, že ji nemají rádi a o to víc přilnula k babičce. Spolu s ní se starala o domácnost a naučila se vařit chutná jídla. Babička léčila všechny, kdo za ní přišli a Gerda se od ní leccos o léčení i bylinkách naučila.
Když jí bylo jedenáct let, babička náhle zemřela. Gerda plakala a nebyla k utišení, nikdo netušil, že to je pláč strachu. Ano, měla strach z toho, že ji už nikdo na světě nemá rád. Po obřadu, vysadil otec Gerdu na koně, vyskočil za ni a odjížděli pryč od domu. Na jedné pasece zastavili a seskočili. Otec jí zavedl ke stromu, kde se oba posadili a on začal vyprávět. Mluvil o její matce, tak vroucně, že Gerdě tekly opět slzy. Vyprávěl o překrásné ženě, která byla nejen nejkrásnější, ale i moudrá, jemná a milující. Pak ji vysvětlil, že zkraje se Gerdě vyhýbal, protože se malého miminka bál. Po maminčině smrti se se obrátí na babičku, aby malé Gerdě nějak neublížili. Všichni tři se domluvili, že ji budou chránit svými životy.
Gerda se překvapeně na otce podívala, nikdy by tomu nevěřila, jak vlídně a s láskou s ní mluvil. Padla mu do náručí. Večer se vrátili domů, kde bylo uklizeno a dokonce i navařeno. Bratři ji posadili ke stolu a chovali se k ní jako k nějaké bohyni. Ten den byl pro Gerdu jedním z nejsmutnějších a zároveň i nejkrásnějších. Konečně se cítila jako člen rodiny, i ve svých jedenácti letech ucítila lásku k otci i bratrům. Jan byl starší o pět a Jiřík o sedm let, už dávno uměli lovit, stopovat a taky válčit.
Ten večer se domluvili,že začnou Gerdu učit, protože doba je zlá a i žena se musí umět bránit nebo si ulovit zvíře na obživu. Byla velmi učenlivá, dokonce se brzo naučila i výborně jezdit na koni, šplhat se do koruny stromů nebo běhat lesem tiše, že ji nebylo téměř slyšet. Jak rostla, rozvíjela se do krásy jako růže a už v patnácti letech bylo zřejmé, že je podobná svojí matce.
Tatínek jí dal krásný zlatý prsten se smaragdovým kamenem a dlouhou dýku, s tepanou rukojetí, na jejímž konci byl zasazen stejně krásný smaragd, bylo to její dědictví po mamince. Pak jí do ruky vložil dlouhý, zdobený meč a malou kuši, která se dala připnout na předloktí a schovat pod rukávem, to byl dar od otce.
Od té doby uplynulo již sedm let. Gerda se zdokonalila v boji i ve střelbě z kuše. Když bylo potřeba, uměla léčit svoje spolubojovníky a chránit je. Uměla si ale uvařit i jedy, do kterých namáčela svoje šipky. Byla oblíbená nejen pro svojí krásu, ale i pro její povahu, se kterou se vždy snažila pomáhat. Dovedla však být i tvrdým protivníkem svému soupeři.
