Ilaria - druid
POPIS: Ilaria je pětadvacetiletá elfka. Její štíhlá postava s bledou pokožkou, vypadá křehce i když je vysoké 175 cm. Často se tváří vážně a její smaragdově zelené oči se na každého dívají zkoumavě. Vysoké čelo schovává pod ofinou a širší lícní kosti kryjí vlnité vlasy v barvě zářivé mědi. Nosí je většinou volně rozpuštěné a spadají ji těsne pod ramena.
Oblečena bývá do svých oblíbených barev, hnědé a zelené. Halenu s hlubším výstřihem a krátkými, volnými rukávy v olivově zelené barvě, doplňují mandlově hnědé kalhoty z pružné látky, jež obepínají její dlouhé štíhlé nohy. Halena je delší a volnější, v pase přepásána širším hnědým opaskem. Vysoké temněhnědé kozačky jsou z měkké kůže a mají takzvanou mechovou podrážku, aby byl krok tichý.
Ma krku se jí pohupuje na dlouhém, tenkém řemínku medailonek. Stejný řemínek je několikrát obtočen na levén předloktí. Pravý ukazováček zdobí prsten, se smaragdem stejným, jako jsou smaragdy v jejich malých naušničkách.Po pravé paži od zápěstí k rameni se točí vytetovaný chřestýš, jehož hlava je na hřbetu ruky.
Jejími zbraněmi jsou dlouhá dýka u pasu, a lehká menší kuše přes rameno.
Oblečena bývá do svých oblíbených barev, hnědé a zelené. Halenu s hlubším výstřihem a krátkými, volnými rukávy v olivově zelené barvě, doplňují mandlově hnědé kalhoty z pružné látky, jež obepínají její dlouhé štíhlé nohy. Halena je delší a volnější, v pase přepásána širším hnědým opaskem. Vysoké temněhnědé kozačky jsou z měkké kůže a mají takzvanou mechovou podrážku, aby byl krok tichý.
Ma krku se jí pohupuje na dlouhém, tenkém řemínku medailonek. Stejný řemínek je několikrát obtočen na levén předloktí. Pravý ukazováček zdobí prsten, se smaragdem stejným, jako jsou smaragdy v jejich malých naušničkách.Po pravé paži od zápěstí k rameni se točí vytetovaný chřestýš, jehož hlava je na hřbetu ruky.
Jejími zbraněmi jsou dlouhá dýka u pasu, a lehká menší kuše přes rameno.
ŽIVOTOPIS: Dětství prožívala šťastné. Byla jediným, dlouho očekávaným dítětem. Rodiče se už pomalu vzdávali naděje, proto když se Ilarie narodila jejich láska se konečně dočkala naplněni. Ilarie byla hýčkaným, nikoli vsak rozmazleným dítětem. Oba rodiče i babička ji učili všemu, co oni uměli. A tak se učila nejen druidská kouzla, ale i léčit a střílet z kuše.
Matka, byla uznávanou léčitelkou. Naučila ji všechno o různých bylinkách, jejich využiti. Ilarie byla v přírodě šťastná a tak chodila s maminkou rada. Soupravu naušnic a prstýnku se smaragdem, Ilarii věnovala maminka k desátým narozeninám.
Tatínek ji učil střílet z kuše, kterou ji daroval k desátým narozeninám. Byla vyrobena speciálně pro ni z odlehčeného dřeva slunečního doubku. Tenkrát byla kuše pro Ilarii ještě dost velká, ale brzy se s ni naučila zacházet. Nebyla to jediná činnost, kterou jo otec naučil. Chodili spolu na lov a tam se učila stopovat. Vždycky ji kladl na srdce, aby vždy lovila uvážlivě a chránila přírodu.
Babička ji k pátým narozeninám přinesla tajuplný dárek v krásně zdobení truhličce. Ilarie tam našla medailonek, píšťalku a grimoar. Tenkrát to byla ještě útlá knížečka. Jak Ilarie rostla, získávala zkušenosti a vědomosti, grimoar rostl s ni. Dlouho nevěděla proč má tu píšťalku. Dokud jí babička před svou smrtí neseznámila se svým sokolem. Nepřiletěl sám, doprovázel ho jeho syn. A tak se Ilarie a mladý sokol stali nerozlučnou dvojicí.
Ona si s ním povídala a čase se naučili oba, co mají a co nemají u toho druhého slyšet. Vnímali jeden druhého. Když se Ilarie píchla o to, ucítil i sokol tu bolest. Když byla smutná, byl i on. Učil jí hodně věcí, a nejdůležitější byla ta, že se naučila přejímat jeho vidění. Tak když to bylo nutné, letěl sokol nad krajinou a Ilarie viděla to co on. Stačilo jen pomyslet, pokud nebyl daleko, byl hned u ní. Pokud byl někde dál, stačil pouhý tón píšťalky, který ho vždy zaručeně přivolal.
Ty tam jsou chvíle klidného a tichého rozjímání v lese, za úplňku, kdy se chodí na vzácné bylinky. Jsou pryč i chvíle tichého našlapování při stopování zvěře. Lesy jsou plné vzbouřenců, spousta různých ras a především lidí se tu teď pohybuje. Jsou hluční, k přírodě nešetrní, ale jak jí tatínek vysvětlil, chtějí pomoci jejich princi Janovi a proto je se skřípěním zubů a sebezapřením ve svých lesích trpí, ba co víc pomáhají jim. A tak se stalo, že jednoho dne k nim do vesnice dorazila zpráva o tom, že princ Jan potřebuje pomoc. Bez dlouhého rozmýšlení si Ilarie zabalila nejnutnější věci a s několika dalšími se vydala na cestu.
Matka, byla uznávanou léčitelkou. Naučila ji všechno o různých bylinkách, jejich využiti. Ilarie byla v přírodě šťastná a tak chodila s maminkou rada. Soupravu naušnic a prstýnku se smaragdem, Ilarii věnovala maminka k desátým narozeninám.
Tatínek ji učil střílet z kuše, kterou ji daroval k desátým narozeninám. Byla vyrobena speciálně pro ni z odlehčeného dřeva slunečního doubku. Tenkrát byla kuše pro Ilarii ještě dost velká, ale brzy se s ni naučila zacházet. Nebyla to jediná činnost, kterou jo otec naučil. Chodili spolu na lov a tam se učila stopovat. Vždycky ji kladl na srdce, aby vždy lovila uvážlivě a chránila přírodu.
Babička ji k pátým narozeninám přinesla tajuplný dárek v krásně zdobení truhličce. Ilarie tam našla medailonek, píšťalku a grimoar. Tenkrát to byla ještě útlá knížečka. Jak Ilarie rostla, získávala zkušenosti a vědomosti, grimoar rostl s ni. Dlouho nevěděla proč má tu píšťalku. Dokud jí babička před svou smrtí neseznámila se svým sokolem. Nepřiletěl sám, doprovázel ho jeho syn. A tak se Ilarie a mladý sokol stali nerozlučnou dvojicí.
Ona si s ním povídala a čase se naučili oba, co mají a co nemají u toho druhého slyšet. Vnímali jeden druhého. Když se Ilarie píchla o to, ucítil i sokol tu bolest. Když byla smutná, byl i on. Učil jí hodně věcí, a nejdůležitější byla ta, že se naučila přejímat jeho vidění. Tak když to bylo nutné, letěl sokol nad krajinou a Ilarie viděla to co on. Stačilo jen pomyslet, pokud nebyl daleko, byl hned u ní. Pokud byl někde dál, stačil pouhý tón píšťalky, který ho vždy zaručeně přivolal.
Ty tam jsou chvíle klidného a tichého rozjímání v lese, za úplňku, kdy se chodí na vzácné bylinky. Jsou pryč i chvíle tichého našlapování při stopování zvěře. Lesy jsou plné vzbouřenců, spousta různých ras a především lidí se tu teď pohybuje. Jsou hluční, k přírodě nešetrní, ale jak jí tatínek vysvětlil, chtějí pomoci jejich princi Janovi a proto je se skřípěním zubů a sebezapřením ve svých lesích trpí, ba co víc pomáhají jim. A tak se stalo, že jednoho dne k nim do vesnice dorazila zpráva o tom, že princ Jan potřebuje pomoc. Bez dlouhého rozmýšlení si Ilarie zabalila nejnutnější věci a s několika dalšími se vydala na cestu.
