ŽIVOTOPIS: Drkotání kol po kamenité cestě najednou utichl. Všichni zmlkli a rozhlíželi se. " Odkud se jen ozývá ten křik?" Pak nějaký klučina vyběhl směrem k malé kapličce a bylo jasno. Ve velkém koši tady ve stínu leželo malé dítě. Usilovně křičelo, kopalo nožičkami a šermovalo kolem sebe ručičkami. Jovanka, náčelníkova dcera, jež čekala každým dnem svoje první děťátko, nechala koš naložit na vůz.
Dítě v tu ránu utichlo, jakoby pochopilo, že už se nemusí bát, že se o něho postarají. V koši ležela obálka s jemným, laciným řetízkem, na nemž se pohupoval křížek. Pak tam bylo několik mincí a kostrbatým písmem napsaný vzkaz. Vzkaz bohorodičce, aby se o nebohého sirotka postarala. Nakonec se náčelník nechal uprosit a dítě zůstalo u nich. Vozy se znova rozjely a v jednom z nich ležela malá holčička, nakrmená a čerstvě přebalená. Její jméno od toho dne je Jezabel.
Jonáš se narodil hned tu noc a tak byly obě děti téměř stejně staré. Jak už to tak bývá, vychovávali je všichni a oni se brzo batolili s ostatní drobotinou. Rok se s rokem sešel a nastala doba, kdy bylo potřeba se připravit na budoucí život. Jezabel bylo sedm let a tak spolu s ostatními, postejně starými dětmi, musela do "školy".
Byla to jiná škola, než jak obyčejně bývá. Naučili se tam základy čtení a psaní, taky počítat se učili. Ale to nebylo všechno, k tomu se učili ukrývat se ve stínech, otevírat různé zámky různými pomůckami, nejen klíčkem. Později se učili i házet hvězdicemi, vrhat malé dýky na terč. O různých skocích, běhu a podobně, ani nemluvě.
A tak se stalo, že Jezabel ve svých patnácti letech byla zdatným členem společenství. Čas spokojeně plynul až do doby, kdy se Jonáš a Jezabel do sebe zakoukali. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a překvapeni z toho byli nejen oni dva, ale zejména Jovanka. Ovšem ta byla překvapená nemile. Zavolala si Jezabel a oznámila jí, že v příštím městě bude muset od nich odejít. Dala jí řetízek, který byl v obálce, nařídila jí, aby si sbalila všechny věci a rozloučila se se všemi.
Ve svých sedmnácti letech se ocitla zase sama a jen smutně pozorovala vzdalující se vozy. Po chvilce utichl i klapot jejich kol po cestě. Usedla na pařez vedle cesty a rozplakala se, srdce jí bolelo, bylo jí velice těžko. Kam jen se vrtne, co bude dělat? Blížil se večer a ona byla v neznámé krajině, kousek od nějakého města. Noc strávila v kupce sena a ráno se vydala do města.
Tam narazila na verbíře a nechala se zverbovat k ochraně města a hranice. Od té doby uplynulo už mnoho let, ale pokaždé, když uslyší klapot cikánských kol, píchne ji u srdce.