Jezabel - zloděj
POPIS: Pětadvacetiletá Jezabel má jemnou bledou pokožku, která kontrastuje s tmavými rovnými vlasy, jež volně splývají téměř do poloviny zad. V oválném, souměrném obličeji jsou nejvíce nápadné krásné, oříškové oči, olemované černými dlouhými řasami. Vysoká štíhlá, až hubená postava s útlým pasem a drobnými ňadry vypadá trochu chlapecky, čehož Jezabel občas i využívá. Kdo ji nezná, neuhodl by její věk, protože vypadá spíše na necelých dvacet let.
Oblečena bývá různě. Nejčastěji v dlouhých, splývavých kalhotách a košilové haleně, vše v mandlově hnědé barvě. Na halenu obléká tmavě hnědou vestu, kterou nosívá ponejvíce rozepnutou. Útlý pas ještě zvýrazňuje široký opasek, u kterého je připnuta dlouhá dýka. Na nohou má nízké, kotníčkové botky z jemné měkké kůže, která jí usnadňují chodit tiše jako myška. Šperky nevlastní, jen několik cetek jako jsou korálky z pouti, jemný řetízek, hřebínky do vlasů a několik různých náušniček.
Ve vaku má svoje „šperky“, které právě nemá na sobě, v malém váčku, tmavě hnědý plášť s kapucí, trochu větší čepici se štítkem, několik mincí v koženém váčku, když další má různě po kapsách či kapsičkách. Dále je zde ještě jedna halena, sukně, jemné kožené rukavice a sandále, tzv. kristusky. Menší vak na vodu, trochu jídla a dvě jablíčka. Najdete zde i provázek, asi tři metry dlouhý, stočený do klubíčka, tenký drát ukončený na obou stranách držátky. Ve dvou pouzdrech, jež se upínají k opasku, má dvě dýky a v kožené kapsičce jsou schované hvězdice.
Oblečena bývá různě. Nejčastěji v dlouhých, splývavých kalhotách a košilové haleně, vše v mandlově hnědé barvě. Na halenu obléká tmavě hnědou vestu, kterou nosívá ponejvíce rozepnutou. Útlý pas ještě zvýrazňuje široký opasek, u kterého je připnuta dlouhá dýka. Na nohou má nízké, kotníčkové botky z jemné měkké kůže, která jí usnadňují chodit tiše jako myška. Šperky nevlastní, jen několik cetek jako jsou korálky z pouti, jemný řetízek, hřebínky do vlasů a několik různých náušniček.
Ve vaku má svoje „šperky“, které právě nemá na sobě, v malém váčku, tmavě hnědý plášť s kapucí, trochu větší čepici se štítkem, několik mincí v koženém váčku, když další má různě po kapsách či kapsičkách. Dále je zde ještě jedna halena, sukně, jemné kožené rukavice a sandále, tzv. kristusky. Menší vak na vodu, trochu jídla a dvě jablíčka. Najdete zde i provázek, asi tři metry dlouhý, stočený do klubíčka, tenký drát ukončený na obou stranách držátky. Ve dvou pouzdrech, jež se upínají k opasku, má dvě dýky a v kožené kapsičce jsou schované hvězdice.
ŽIVOTOPIS: Drkotání kol po kamenité cestě najednou utichl. Všichni zmlkli a rozhlíželi se. " Odkud se jen ozývá ten křik?" Pak nějaký klučina vyběhl směrem k malé kapličce a bylo jasno. Ve velkém koši tady ve stínu leželo malé dítě. Usilovně křičelo, kopalo nožičkami a šermovalo kolem sebe ručičkami. Jovanka, náčelníkova dcera, jež čekala každým dnem svoje první děťátko, nechala koš naložit na vůz.
Dítě v tu ránu utichlo, jakoby pochopilo, že už se nemusí bát, že se o něho postarají. V koši ležela obálka s jemným, laciným řetízkem, na nemž se pohupoval křížek. Pak tam bylo několik mincí a kostrbatým písmem napsaný vzkaz. Vzkaz bohorodičce, aby se o nebohého sirotka postarala. Nakonec se náčelník nechal uprosit a dítě zůstalo u nich. Vozy se znova rozjely a v jednom z nich ležela malá holčička, nakrmená a čerstvě přebalená. Její jméno od toho dne je Jezabel.
Jonáš se narodil hned tu noc a tak byly obě děti téměř stejně staré. Jak už to tak bývá, vychovávali je všichni a oni se brzo batolili s ostatní drobotinou. Rok se s rokem sešel a nastala doba, kdy bylo potřeba se připravit na budoucí život. Jezabel bylo sedm let a tak spolu s ostatními, postejně starými dětmi, musela do "školy".
Byla to jiná škola, než jak obyčejně bývá. Naučili se tam základy čtení a psaní, taky počítat se učili. Ale to nebylo všechno, k tomu se učili ukrývat se ve stínech, otevírat různé zámky různými pomůckami, nejen klíčkem. Později se učili i házet hvězdicemi, vrhat malé dýky na terč. O různých skocích, běhu a podobně, ani nemluvě.
A tak se stalo, že Jezabel ve svých patnácti letech byla zdatným členem společenství. Čas spokojeně plynul až do doby, kdy se Jonáš a Jezabel do sebe zakoukali. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a překvapeni z toho byli nejen oni dva, ale zejména Jovanka. Ovšem ta byla překvapená nemile. Zavolala si Jezabel a oznámila jí, že v příštím městě bude muset od nich odejít. Dala jí řetízek, který byl v obálce, nařídila jí, aby si sbalila všechny věci a rozloučila se se všemi.
Ve svých sedmnácti letech se ocitla zase sama a jen smutně pozorovala vzdalující se vozy. Po chvilce utichl i klapot jejich kol po cestě. Usedla na pařez vedle cesty a rozplakala se, srdce jí bolelo, bylo jí velice těžko. Kam jen se vrtne, co bude dělat? Blížil se večer a ona byla v neznámé krajině, kousek od nějakého města. Noc strávila v kupce sena a ráno se vydala do města.
Tam narazila na verbíře a nechala se zverbovat k ochraně města a hranice. Od té doby uplynulo už mnoho let, ale pokaždé, když uslyší klapot cikánských kol, píchne ji u srdce.
Dítě v tu ránu utichlo, jakoby pochopilo, že už se nemusí bát, že se o něho postarají. V koši ležela obálka s jemným, laciným řetízkem, na nemž se pohupoval křížek. Pak tam bylo několik mincí a kostrbatým písmem napsaný vzkaz. Vzkaz bohorodičce, aby se o nebohého sirotka postarala. Nakonec se náčelník nechal uprosit a dítě zůstalo u nich. Vozy se znova rozjely a v jednom z nich ležela malá holčička, nakrmená a čerstvě přebalená. Její jméno od toho dne je Jezabel.
Jonáš se narodil hned tu noc a tak byly obě děti téměř stejně staré. Jak už to tak bývá, vychovávali je všichni a oni se brzo batolili s ostatní drobotinou. Rok se s rokem sešel a nastala doba, kdy bylo potřeba se připravit na budoucí život. Jezabel bylo sedm let a tak spolu s ostatními, postejně starými dětmi, musela do "školy".
Byla to jiná škola, než jak obyčejně bývá. Naučili se tam základy čtení a psaní, taky počítat se učili. Ale to nebylo všechno, k tomu se učili ukrývat se ve stínech, otevírat různé zámky různými pomůckami, nejen klíčkem. Později se učili i házet hvězdicemi, vrhat malé dýky na terč. O různých skocích, běhu a podobně, ani nemluvě.
A tak se stalo, že Jezabel ve svých patnácti letech byla zdatným členem společenství. Čas spokojeně plynul až do doby, kdy se Jonáš a Jezabel do sebe zakoukali. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a překvapeni z toho byli nejen oni dva, ale zejména Jovanka. Ovšem ta byla překvapená nemile. Zavolala si Jezabel a oznámila jí, že v příštím městě bude muset od nich odejít. Dala jí řetízek, který byl v obálce, nařídila jí, aby si sbalila všechny věci a rozloučila se se všemi.
Ve svých sedmnácti letech se ocitla zase sama a jen smutně pozorovala vzdalující se vozy. Po chvilce utichl i klapot jejich kol po cestě. Usedla na pařez vedle cesty a rozplakala se, srdce jí bolelo, bylo jí velice těžko. Kam jen se vrtne, co bude dělat? Blížil se večer a ona byla v neznámé krajině, kousek od nějakého města. Noc strávila v kupce sena a ráno se vydala do města.
Tam narazila na verbíře a nechala se zverbovat k ochraně města a hranice. Od té doby uplynulo už mnoho let, ale pokaždé, když uslyší klapot cikánských kol, píchne ji u srdce.
