14.jpg
1.jpeg
31.jpg
51.jpg
49.jpg
45.jpg
Lada.jpg
POPIS: Seznamte se, prosím. Tohle je Lada.

Zelenošedé oči se dovedou podívat jak zvídavě, tak i šibalsky mrknout. Plná, smyslná ústa jakoby byla stvořena k úsměvu. Celý obličej vyzařuje radost ze života, živelnost a dobrou náladu. Celý je zarámovaný plavými, mírně zvlněnými vlasy. Na hlavě často mívá velkou, hnědou čepici nebo je to snad baret? Jak je ctěná libost panstvo, tak tedy veliký baret.

Měří jen 150 cm, je štíhlá a její ženské tvary se teprve začínají rozvíjet. Oblečená bývá do nejrůznějšího oblečení. Nejčastěji ji uvidíte v nejrůznějších kalhotách, všech možných střihu a barev. Nejrůznější košile nebo haleny střídá snad podle nálady. Má taky dvě sukně, jednu obyčejnou a druhou "božíhodovou", jak s oblibou říká. Nosí je jen občas. Vlastní i teplý kabátek ke kolenům a teplé polovysoké boty. Jinak nosí kotníčkové boty, z měkké hnědé kůže. Za horkých dnů obuje sandály, tak zvané kristusky.

A má taky šperky, dokonce jich má plný jeden váček. A jaké jsou to drahokamy! Náušnice s lesklými různobarevnými sklíčky, spony do vlasů, náramky všeho druhu, na krku nosívá rozličné řetízky. Má taky velkolepou sbírku prstýnků, s kamínky i bez nich. Nedivte se přátelé, víte kolik poutí a jarmarků už navštívila a vždycky si tam nějakou tu "cennost" koupila. Taky různé šátky má ve své cestovní brašně. Jsou různě veliké a jejich vzory se nedají ani moc popsat.
ŽIVOTOPIS: Drkotání kol po kamenité cestě najednou utichl. Všichni zmlkli a rozhlíželi se. " Odkud se jen ozývá ten křik?" Pak nějaký klučina vyběhl směrem k malé kapličce a bylo jasno. Ve velkém koši tady ve stínu leželo malé dítě. Usilovně křičelo, kopalo nožičkami a šermovalo kolem sebe ručičkama. Jovanka, náčelníkova dcera, jež čekala každým dnem svoje první děťátko, nechala koš naložit na vůz.

Dítě v tu ránu utichlo, jakoby pochopilo, že už se nemusí bát, že se o něho postarají. V koši ležela obálka s jemným, laciným řetízkem, na němž se pohupoval křížek. Pak tam bylo několik mincí a kostrbatým písmem napsaný vzkaz. Vzkaz bohorodičce, aby se o nebohého sirotka postarala. Nakonec se náčelník nechal uprosit a dítě zůstalo u nich. Vozy se znova rozjely a v jednom z nich ležela malá holčička, nakrmená a čerstvě přebalená. Její jméno od toho dne je Lada, prý proto, že tam tak ležela ladem.

Jíra se narodil hned tu noc a tak byly obě děti téměř stejně staré. Jak už to tak bývá, vychovávali je všichni a oni se brzo batolili s ostatní drobotinou. Rok se s rokem sešel a nastala doba, kdy bylo potřeba se připravit na budoucí život. Ladě bylo sedm let a tak spolu s ostatními, postejně starými dětmi, musela do "školy“.

Byla to jiná škola, než jak obyčejně bývá. Naučili se tam základy čtení a psaní, taky počítat se učili. Ale to nebylo všechno, k tomu se učili ukrývat se ve stínech, otevírat různé zámky různými pomůckami, nejen klíčkem. Později se učili i házet hvězdicemi, vrhat malé dýky na terč. O různých skocích, běhu a podobně, ani nemluvě. Ráda se toulala jen tak krajinou a přitom si zpívala všelijaké písničky. Někdy to byly odrhovačky, které neustále dokola slyšela, až se jí vryly do paměti. Jindy zase různě jímavé či skotačivé, ani nevěděla, odkud je zná. Jíra jí jednou vyřezal píšťalku a ona se na ni naučila pískat některé melodie. A taky měla menší foukací harmoničku, jež měla už lak skoro celý oprýskaný, ale zněla stále pěkně.

A tak se stalo, že Lada ve svých patnácti letech byla zdatným členem společenství. Někdy se utábořili a kolem ohně pak byly krásné večery, plné hudby, zpěvu a temperamentních tanců. Ráda tančila, byla veselá, měli ji rádi snad všichni. Čas spokojeně plynul až do doby, kdy se Jíra a Lada do sebe zakoukali. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a překvapeni z toho byli nejen oni dva, ale zejména Jovanka. Ovšem ta byla překvapená nemile. Zavolala si Ladu a oznámila jí, že v příštím městě bude muset od nich odejít. Dala jí řetízek, který byl v obálce, nařídila jí, aby si sbalila všechny věci a rozloučila se se všemi.

Ve svých sedmnácti letech se ocitla zase sama a jen smutně pozorovala vzdalující se vozy. Po chvilce utichl i klapot jejich kol po cestě. Usedla na pařez vedle cesty a rozplakala se, srdce jí bolelo, bylo jí velice těžko. Kam jen se vrtne, co bude dělat? Blížil se večer a ona byla v neznámé krajině, kousek od nějakého města. Noc strávila v kupce sena a ráno se vydala do města.

Tam narazila na verbíře a nechala se zverbovat k ochraně karavany. Od té doby uplynulo už několik let, ale pokaždé, když uslyší klapot cikánských kol, píchne ji u srdce.
58.jpg
95.jpg
120.jpg
80.jpg
31.jpg
53.jpg
32.jpg
9.jpg
76.jpg
84.jpg
60.jpg
8.jpg
5.jpg
33.jpg
3.jpeg
1.jpg
14.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one