Losille - lukostřelec
Popis: Losille je pětadvacetiletá žena, štíhlé a 180 cm vysoké postavy. Má oválný, souměrný obličej, ze kterého se hloubavě dívají její uhrančivě zelené oči, olemované dlouhými, černými řasami. Její jemně vykrojená, přírodně rudá ústa, širší lícní kosti a jemná brada, dokreslují její krásu. Celý tento úchvatný obraz je zarámovaný světlounce měděnými, lehce zvlněnými vlasy. Losille je nosí vyčesané z čela a sepnuté v týlu tepanou sponou. Několik pramenů zakrývá její jemná špičatá ouška.
Její odlehčená plátová zbroj je uzpůsobená ženským tvarům i nárokům na ochranu a volný pohyb. Pod brněním nosí hnědé krátké kalhoty a korzetový živůtek stejné barvy. Obuta je do hnědých, přiléhavých kozaček, s měkkou podrážkou, ve kterých je její chůze podobná ladné a pružné chůzi laně. V chladných dnech vymění krátké kalhoty za dlouhé a zahalí se do ocelově šedého pláště s rukávy a kapucou, který se zapíná jen na tři knoflíky pod bradou.
Šperky nenosí žádné, pouze prsten se smaragdem na pravé ruce. Jinak je její broskvově zbarvená pokožka její jedinou ozdobou. Jejími zbraněmi jsou dlouhý luk, malá kuše a dlouhá dýka. Je to jedna souprava, kterou má po svých rodičích.
Její odlehčená plátová zbroj je uzpůsobená ženským tvarům i nárokům na ochranu a volný pohyb. Pod brněním nosí hnědé krátké kalhoty a korzetový živůtek stejné barvy. Obuta je do hnědých, přiléhavých kozaček, s měkkou podrážkou, ve kterých je její chůze podobná ladné a pružné chůzi laně. V chladných dnech vymění krátké kalhoty za dlouhé a zahalí se do ocelově šedého pláště s rukávy a kapucou, který se zapíná jen na tři knoflíky pod bradou.
Šperky nenosí žádné, pouze prsten se smaragdem na pravé ruce. Jinak je její broskvově zbarvená pokožka její jedinou ozdobou. Jejími zbraněmi jsou dlouhý luk, malá kuše a dlouhá dýka. Je to jedna souprava, kterou má po svých rodičích.
Životopis: Malá Losille přišla na svět po velmi komplikovaném porodu. Maminku nikdy nepoznala, vychovávala jí babička. Otec i oba bratři se starali o obživu a obranu celé jejich komunity. Babička jí sebou brala na svoje vycházky do lesa, kde jí učila rozeznávat nejrůznější bylinky a rostlinky, porozumnět přírodě, chránit jí a taky se jí nechat ochraňovat, když je třeba.
Jak Losille rostla uvědomovala si, že otec i bratři jakoby se jí vyhýbali, skoro na ní nemluvili, nikam ji sebou nebrali. Dokonce se jí zdálo, že ji nemají ráni a o to víc přilnula k babičce. Spolu s ní se starala o domácnost, naučila se vařit chutná a jídla, ale i různé lektvary. Babička léčila všechny, kdo za ní přišli a tak se od ní Losille učila.
Když bylo Losille jedenást let, babička náhle zemřela. Losille plakala a nebyla k utišení, nikdo netušil, že to je pláč strachu. Ano, měla strach z toho, že ji už nikdo na světě nemá rád. Po obřadu, vysadil otec Losille na Hallu, krásného bílého jelena, jehož paroží bylo nádherně propleteno. Pak vyskočil za ni a odjížděli pryč od domu.
Na jedné pasece zastavili a seskočili. Otec jí zavedl k jednomu stromu, kde se oba posadili a on začal vyprávět. Mluvil o její matce, tak vroucně, že Losille tekly opět slzy. Vyprávěl o překrásné elfce, která byla nejen nejkrásnější, ale i moudrá, jemná milující. Pak ji vysvětlil, že zkraje se Losille vyhýbal, protože se malého miminka bál. Pak se i s bratry báli, aby jí neublížili a tak se domluvili, že ji budou chránit svými životy.
Losille se překvapeně na otce podívala, nikdy by tomu nevěřila, jak vlídně a s láskou s ní mluvil. Večer se vrátili domů, bylo uklizeno a navařeno. Bratři ji posadili ke stolu a chovali se k ní jako k nějaké bohyni. Ten den byl pro Losille jedním z nejsmutnějších a zárověň i nejkrásnějších. Konečně se cítila jako člen rodiny, i ve svých jedenácti letech ucítila lásku k otci i bratrům. Jeden byl starší o pět a druhý o sedm let, už dávno uměli lovit, stopovat a taky válčit.
Domluvili se, že Losille začnou učit, protože doba je zlá a i žena se musí umět bránit nebo si ulovit zvíře na obživu. Byla velmi učenlivá, dokonce se brzo naučila i výborně jezdit na koni, šplhat se do koruny stromů nebo běhat lesem tiše, že ji nebylo téměř slyšet. Jak rostla, rozvíjela se do krásy jako růže a už v patnácti letech bylo zřejmé, že je podobná svojí matce.
Když se bratři rozhodli přidat k Šedým strážcům, vzali Losille sebou. Tatínek jí krásný zlatý prsten se smaragdovým kamenem a dlouhou dýku, s tepanou rukojetí, na jejímž konci byl zasazen stejně krásný smaragd, bylo to její dědictví po mamince. Pak jí do ruky vložil dlouhý, zdobený luk a malou kuši, která se dala připnout na předlotí a schovat pod rukávem, to byl dar od otce.
Od té doby uplynulo již sedm let. Losille se zdokonalila ve střelbě jak z luku tak i kuše. Když bylo potřeba, uměla léčit svoje spolubojovníky a chránit je. Uměla si ale uvařit i jedy, do kterých namáčela svoje šipky. Přesto, že dalské elfy lidé nemají moc rádi, Losille mezi strážci byla oblíbená nejen pro svojí krásu, ale i pro její povahu, se kterou se vždy snažila pomáhat. Dovedla však být i tvrdým protivníkem svému soupeři.
Jak Losille rostla uvědomovala si, že otec i bratři jakoby se jí vyhýbali, skoro na ní nemluvili, nikam ji sebou nebrali. Dokonce se jí zdálo, že ji nemají ráni a o to víc přilnula k babičce. Spolu s ní se starala o domácnost, naučila se vařit chutná a jídla, ale i různé lektvary. Babička léčila všechny, kdo za ní přišli a tak se od ní Losille učila.
Když bylo Losille jedenást let, babička náhle zemřela. Losille plakala a nebyla k utišení, nikdo netušil, že to je pláč strachu. Ano, měla strach z toho, že ji už nikdo na světě nemá rád. Po obřadu, vysadil otec Losille na Hallu, krásného bílého jelena, jehož paroží bylo nádherně propleteno. Pak vyskočil za ni a odjížděli pryč od domu.
Na jedné pasece zastavili a seskočili. Otec jí zavedl k jednomu stromu, kde se oba posadili a on začal vyprávět. Mluvil o její matce, tak vroucně, že Losille tekly opět slzy. Vyprávěl o překrásné elfce, která byla nejen nejkrásnější, ale i moudrá, jemná milující. Pak ji vysvětlil, že zkraje se Losille vyhýbal, protože se malého miminka bál. Pak se i s bratry báli, aby jí neublížili a tak se domluvili, že ji budou chránit svými životy.
Losille se překvapeně na otce podívala, nikdy by tomu nevěřila, jak vlídně a s láskou s ní mluvil. Večer se vrátili domů, bylo uklizeno a navařeno. Bratři ji posadili ke stolu a chovali se k ní jako k nějaké bohyni. Ten den byl pro Losille jedním z nejsmutnějších a zárověň i nejkrásnějších. Konečně se cítila jako člen rodiny, i ve svých jedenácti letech ucítila lásku k otci i bratrům. Jeden byl starší o pět a druhý o sedm let, už dávno uměli lovit, stopovat a taky válčit.
Domluvili se, že Losille začnou učit, protože doba je zlá a i žena se musí umět bránit nebo si ulovit zvíře na obživu. Byla velmi učenlivá, dokonce se brzo naučila i výborně jezdit na koni, šplhat se do koruny stromů nebo běhat lesem tiše, že ji nebylo téměř slyšet. Jak rostla, rozvíjela se do krásy jako růže a už v patnácti letech bylo zřejmé, že je podobná svojí matce.
Když se bratři rozhodli přidat k Šedým strážcům, vzali Losille sebou. Tatínek jí krásný zlatý prsten se smaragdovým kamenem a dlouhou dýku, s tepanou rukojetí, na jejímž konci byl zasazen stejně krásný smaragd, bylo to její dědictví po mamince. Pak jí do ruky vložil dlouhý, zdobený luk a malou kuši, která se dala připnout na předlotí a schovat pod rukávem, to byl dar od otce.
Od té doby uplynulo již sedm let. Losille se zdokonalila ve střelbě jak z luku tak i kuše. Když bylo potřeba, uměla léčit svoje spolubojovníky a chránit je. Uměla si ale uvařit i jedy, do kterých namáčela svoje šipky. Přesto, že dalské elfy lidé nemají moc rádi, Losille mezi strážci byla oblíbená nejen pro svojí krásu, ale i pro její povahu, se kterou se vždy snažila pomáhat. Dovedla však být i tvrdým protivníkem svému soupeři.
