Životopis: Malá Losille přišla na svět po velmi komplikovaném porodu. Maminku nikdy nepoznala, vychovávala jí babička. Otec i oba bratři se starali o obživu a obranu celé jejich komunity. Babička jí sebou brala na svoje vycházky do lesa, kde jí učila rozeznávat nejrůznější bylinky a rostlinky, porozumnět přírodě, chránit jí a taky se jí nechat ochraňovat, když je třeba.
Jak Losille rostla uvědomovala si, že otec i bratři jakoby se jí vyhýbali, skoro na ní nemluvili, nikam ji sebou nebrali. Dokonce se jí zdálo, že ji nemají ráni a o to víc přilnula k babičce. Spolu s ní se starala o domácnost, naučila se vařit chutná a jídla, ale i různé lektvary. Babička léčila všechny, kdo za ní přišli a tak se od ní Losille učila.
Když bylo Losille jedenást let, babička náhle zemřela. Losille plakala a nebyla k utišení, nikdo netušil, že to je pláč strachu. Ano, měla strach z toho, že ji už nikdo na světě nemá rád. Po obřadu, vysadil otec Losille na Hallu, krásného bílého jelena, jehož paroží bylo nádherně propleteno. Pak vyskočil za ni a odjížděli pryč od domu.
Na jedné pasece zastavili a seskočili. Otec jí zavedl k jednomu stromu, kde se oba posadili a on začal vyprávět. Mluvil o její matce, tak vroucně, že Losille tekly opět slzy. Vyprávěl o překrásné elfce, která byla nejen nejkrásnější, ale i moudrá, jemná milující. Pak ji vysvětlil, že zkraje se Losille vyhýbal, protože se malého miminka bál. Pak se i s bratry báli, aby jí neublížili a tak se domluvili, že ji budou chránit svými životy.
Losille se překvapeně na otce podívala, nikdy by tomu nevěřila, jak vlídně a s láskou s ní mluvil. Večer se vrátili domů, bylo uklizeno a navařeno. Bratři ji posadili ke stolu a chovali se k ní jako k nějaké bohyni. Ten den byl pro Losille jedním z nejsmutnějších a zárověň i nejkrásnějších. Konečně se cítila jako člen rodiny, i ve svých jedenácti letech ucítila lásku k otci i bratrům. Jeden byl starší o pět a druhý o sedm let, už dávno uměli lovit, stopovat a taky válčit.
Domluvili se, že Losille začnou učit, protože doba je zlá a i žena se musí umět bránit nebo si ulovit zvíře na obživu. Byla velmi učenlivá, dokonce se brzo naučila i výborně jezdit na koni, šplhat se do koruny stromů nebo běhat lesem tiše, že ji nebylo téměř slyšet. Jak rostla, rozvíjela se do krásy jako růže a už v patnácti letech bylo zřejmé, že je podobná svojí matce.
Když se bratři rozhodli přidat k Šedým strážcům, vzali Losille sebou. Tatínek jí krásný zlatý prsten se smaragdovým kamenem a dlouhou dýku, s tepanou rukojetí, na jejímž konci byl zasazen stejně krásný smaragd, bylo to její dědictví po mamince. Pak jí do ruky vložil dlouhý, zdobený luk a malou kuši, která se dala připnout na předlotí a schovat pod rukávem, to byl dar od otce.
Od té doby uplynulo již sedm let. Losille se zdokonalila ve střelbě jak z luku tak i kuše. Když bylo potřeba, uměla léčit svoje spolubojovníky a chránit je. Uměla si ale uvařit i jedy, do kterých namáčela svoje šipky. Přesto, že dalské elfy lidé nemají moc rádi, Losille mezi strážci byla oblíbená nejen pro svojí krásu, ale i pro její povahu, se kterou se vždy snažila pomáhat. Dovedla však být i tvrdým protivníkem svému soupeři.